Zkušenosti dobrovolníků

Jak se našim dobrovolnicím a dobrovolníkům líbilo na workcampech v roce 2013?
Posuďte sami a třeba se inspirujte!

Workcamp v relaxačním centrum pro děti v Německu

Jakub Rudolf

Vrátil jsem se z campu KiEZ Hölzerner See z Německa na kterém jsem strávil 14 dní. Celkově to pro mě byl zcela nový a neobyčejný zážitek plný dobrodružství a očekávání. Na workcamp jsem se nikdy dříve nevydal, a proto jsem i přes prostudování ohlasů zúčastněných nevěděl, do čeho to vlastně jdu. Na místě jsem se brzy přesvědčil, že základem workcampu je pohodová atmosféra, tedy pohodová práce a pohodoví spoluúčastníci workcampu. Ano, sice se pracuje, nicméně 5-6 hodin denně maximálně. Na vstávání v 6 ráno zapomeňte 🙂 Pokud se nechcete předřít, nikdo vám hlavu neutrhne. Kdykoliv chcete, můžete si odskočit pro něco k pití nebo k svačince. Na mém workcampu byla dále výhoda toho, že byla zajištěna strava. Celý komplex totiž funguje jako relaxační centrum pro děti a mládež a v průběhu sezóny se zde děti 3x denně stravují. Jakožto člověk s nejedním dietním omezením bohužel mám výtku, jelikož strava by zde mohla být i pestřejší  mohla by zahrnovat i širší spektrum ovoce a zeleniny, nicméně byl jsem na druhou stranu opravdu rád, že si nemusíme jídlo obstarávat sami. Zpočátku jsem se trochu zdráhal, co čekat od toho, když jdete pracovat dobrovolně. Za práci jsme sice mzdu nedostali, nicméně o víkendech nás vedoucí campu brali na výlety, kde nám dali dokonce i kapesné (8 eur/den), po večerech mi byla odměnou příjemná společnost u karetních her. Také jsem měl velmi dobrou příležitost zlepšit svou němčinu, jelikož někteří pracovníci centra preferovali komunikaci v němčině, což byl pro mě hlavní důvod, proč jsem si vybral workcamp v Německu. Ubytování bylo v bungalovech, resp. v letních chatkách, které byly velice příjemné. Když se ochladilo, přestěhovali nás organizátoři do vytápěného domu. Ve volném čase jsme nadále jezdili po místním jezeře na kánoi, hráli stolní tenis, volejbal, jezdili na kole po blízkém okolí areálu, a mnoho dalších aktivit, které jsem si patřičně užil 😉 Nádherné byly i výlety do Potsdamu, Berlína a blízkého zámku Königs Wusterhausen, kde jsme strávili jedno deštivé odpoledne. Po tomto workcampu už vím, že se chci nadále účastnit dalších a celý tento způsob dobrovolnické činnosti se mi velmi líbí, protože mi to přináší mnoho skvělých věcí, jejichž hodnota spočívá v něčem jiném než v peněžním zisku - noví přátelé, nové zkušenosti, zlepšení v jazyce i skvělé vzpomínky.

Na zkušené v uzavřené německé komunitě

Terka Čermáková

Na workcampu jsem poznala nové lidi, kteří přestože byli z různých částí světa, řešili podobné věci a témata jako já a vlastně až na pár věcí jsme se moc nelišili. Jazyková bariéra, které jsem se obávala nejvíc, vůbec nebyla takovým problémem. Moc mě těší, že teď už vím, že znalost jazyka nemusí být perfektní a člověk se dokáže dorozumět s druhými a kreativně s nimi tvořit a produktivně pracovat.

Během třech týdnů trvání workcampu mezi námi nedošlo k žádným velkým hádkám, což přikládám tomu, že jsme se všichni snažili zapojit do práce dle svých možností. Horší bylo, že komunita nebyla taková, jak většina z nás očekávala. V komunitě museli řešit jejich vlastní záležitosti, a tak pro nás nebyla práce dostatečně organizovaná, což vyvolávalo občasná nedorozumění. Zároveň jsme ale dostávali možnost si vybrat, na čem chceme pracovat.

Přišli jsme do komunity ve chvíli, kdy společenství řešilo věci ohledně nedostatku peněz a také jejího rozpadnutí, což pro nás bylo však také zajímavé pozorovat, i když jsme ne všemu rozuměli.

Jednu věc, kterou opravdu hodnotím jako nedostatečnou je infosheet, který už z hlediska popisu projektu (komunity) příliš neodpovídal. Dokonce ani seznam věcí nebyl aktuální, protože například spacák jsme nepotřebovali. Neměla jsem problém s tím, že mám pár věcí navíc, horší by bylo, kdyby nám něco chybělo. Špatné bylo, že tím byla naše campleaderka postavena do trochu nepohodlné situace.

Také jsem očekávala více času stráveného s lidmi z komunity. Ten, který jsme s nimi ale strávili, byl dost poučný, zajímavý a zábavný.

 

Asijský svět na Tchaj-wanu

Zdenka Dudová

Moje cesty po Číně, Tchaj-wanu i Filipínách byly naprosto parádní!!! Klidně bych si to dala celé znovu. V Číně jsem byla půl roku na Erasmu, na Filipínách jsme se jen válely u moře a šnorchlovaly a na Tchaj-wanu jsem byla na workcampu.

Takže Tchaj-wan, naprosto bezpečný, moderní, organizovaný, je to taková západní Evropa v asijském stylu. Workcamp byl od ostatních, na kterých jsem předtím byla (všechny byly v Evropě) dost jiný. Ani ne tak moc náplní, organizací nebo řešením problémů, jako spíš celou koncepcí. Na workcampu byli namíchaní místní dobrovolníci (z města, odkud byla pořádající organizace, většinou děti z chudších sociálně znevýhodněných rodin) a zahraniční dobrovolníci, kde jsem byla já, jedna Polka, dvě Korejky, Číňanka z Hongkongu, Tchaj-wano-Američanka a pak ještě dvě Tchaj-wanky z Taipei, které oni počítali taky jakoby mezi zahraniční.

Problém byl, že jenom já a Polka Natalia jsme neuměly čínsky. A oni buď nepočítali s tím, že budou mít zahraniční dobrovolníky, nebo počítali, ale nedomysleli to, že se s nimi nebudou mít jak bavit. Jazyk kempu prostě nebyl angličtina. Ani jedna ze dvou cemplíderek neuměla anglicky. Bylo tam s námi také několik učitelů a ti všichni uměli anglicky opravdu jen maličko. Většina dobrovolníků anglicky také moc neuměla. Měli jsme ale štěstí na dvě holky, jedna slečna z Taipei a ta Tchaj-wano-Američanka, které nám vše neustále překládaly.

Já jsem byla z campu i přes tu velkou jazykovou bariéru nadšená, všichni byli hrozně milí a hodní, strašně si nás vážili a dělali maximum pro to, abychom se cítili dobře a byli spokojení. Někdy to bylo až příliš:).

Nicméně třeba slečna z Polska - Natálie tak nadšená nebyla vůbec. Problém byl v tom, že ona přijela na Tchaj-wanu rovnou z Evropy a byl to pro ni mnohem větší šok. Nikdo neuměl anglicky, jiná kultura, jiné zvyky, úplně jiné klima, strašné vedro a vlhko. Nejenom že nerozuměla, ale většinou nechápala, proč se to dělá, a jak se co má dělat  a vůbec co se děje. Mně v tomhle hrozně pomohl předcházející půlrok v Číně  (a to i přesto, že Tchaj-wan a Čína jsou dva úplně odlišné světy). Mohla jsem díky Erasmu proniknout více do asijské mentality, poznala jídlo, zvyky, co dělat, co nedělat, naučila se malinko čínsky, čímž to pro mě bylo všechno mnohem více srozumitelné a jednodušší.

Co se organizačních věcí týče, nebyly v programu žádné organizované exkurze, volný čas byl opravdu jen na nás, pracovalo se možná o něco víc než na evropských, ale zase se třeba důsledně dodržovala čínská tradice spánku po obědě, takže nakonec to asi vyšlo na stejno. Jak jsem již zmínila, klidně bych jela znovu:).

 

Kouzelná farma (Německo)

Eliška Bořutová

Vrátila jsem se v pořádku a dokonce přemýšlím, že se ještě vypravím na to samé místo na týden:). Výlet to byl parádní a lidé super. Práce bylo celkem dost a občas byla i hodně náročná. Farma ale byla kouzelné místo a město pod farmou dýchalo historií. Taky jsme se koupali v Mosel, která byla naprosto úchvatně čistá a teplá (jako bazén), takže já jsem si workcamp užila moc a moc 🙂

 

Ve švédské vesnici u Vikingů s hromadou zábavy!

Anna Drahná

Workcamp byl naprosto boží, a asi pojedeme za rok znova!

Cesta do Švédska proběhla naprosto v pohodě, všechno jsme našly, a když jsme nevěděly, zeptaly jsme se. V cestování nebyl skoro žádný problém, kromě švédského systému prodeje lístků, který je takový, že je nemají skoro nikde a v autobuse už vůbec ne. Nějak jsme si ale poradily:).

Vikingské oblečení bylo dost překvapení, musely jsme ho nosit pořád a praní bylo dovolené jenom jednou týdně, takže na sobě všichni měli stopy, no, všeho. Žili jsme tam s kozami a slepicemi:). Všichni švédští Vikingové byli super a přátelští. Poslední týden nás tam bylo přes šedesát, dorazili i dobrovolníci z minulých let a bylo nám líto, že jsme musely odjet ještě před koncem.

Sprcha sice byla, ale teplá voda tekla asi tak tři minuty denně a všichni se koupali v jezeře, ve kterém se nakonec objevily sinice, což skoro nikoho neodradilo. Bohužel jsem chytila nějakou infekci do ruky, ale šéf vesnice byl super, odvezl mě do nemocnice, zaplatil, co bylo třeba a všechno se hned vyřešilo. Práce byla také fajn, denně jsme pracovali v podstatě cca. pět hodin a mohli jsme si dávat pauzu na jídlo/kávu atd.

Většinou jsme stáli u silnice a mávali zbraněmi na auta, abychom je nalákali do vesnice, nebo dělali chleby v pekárně. Nakonec naše jádro vikingské party spalo celé v jednom stanu, byl asi pro pět lidí a poslední noc nás tam zůstalo dvanáct. Prostě to bylo prima a moc doufám, že si vydělám na příští rok a budu se tam moct vrátit. Strašně mi to celé chybí, hlavně večery u ohně a skoro všichni, co tam byli.

 

Workcamp ve Švédsku

Monika Cieslová

Workcamp v Bredsjö ve Švédsku byl skvělý. Organizace dobrá, práce zajímavá, úžasná parta lidí. Nemám na co si stěžovat:)

 

Ekologie u Bretaně

Liliana Ghisi

Workcamp byl fakt super, mám skvělé zážitky a poznala jsem spoustu nových lidí z různých zemí (Japonsko, Německo, Turecko, Katalánsko). Jako tým jsme si fakt sedli a společně si tak užili, jak práci na ekologickém projektu, tak volné chvíle kdy jsme poznávali Bretaň. Byli jsme na několika výletech společně s lidmi z asociace, kteří nám dělali tak trochu průvodce, podívali jsme se do přístavu st. Malo, Broceliánského lesa, na keltské megalitické místo aj.

Lidi zde byli velice přátelští a ochotní a také ostatní dobrovolníci byli moc fajn. Každý jsme tak trochu ukázali ostatním něco ze své kultury, například jsme dělali národní večeře a něco nového se tím dozvěděli. Líbil se mi i projekt, na kterém jsme pracovali. Měli jsme možnost vykonávat více druhů práce - na zahradě, v jablečném sadě a  také jsme dokončovali konstrukci ekologické stavby. Dozvěděla jsem se i něco nového z ekologie.

Jsem moc ráda, že jsem mohla poznat nové lidi a zažít s nimi spoustu skvělých zážitků, bylo to hodně tvořivé, hráli jsme společně hry, zpívali u kytary a učili se bretaaňké tance. Moc ráda se v budoucnu zúčastním ještě nějakého workcampu:).

 

Řecká „pohoda“, skvělé jídlo a super parta

Jana Chrumková

Workcamp Didymoteicho 3 se mi moc líbil, byla skvělá organizace a super lidi. Ve skupině nás bylo 15 z různých zemí Evropy (Srbsko, Polsko, Itálie, Portugalsko, Španělsko, Itálie, Francie, Belgie) a z toho dva campleadeři.

Komunikačním jazykem byla angličtina, což všichni dodržovali, i přesto, že jsme většinou byli po dvou z dané země. Náplň práce spočívala v tom, že jsme renovovali několik hřišť a uklízeli jejich okolí, takže jsme natírali, hrabali, sekali větve, sbírali odpadky. Pracovní doba byla denně od 8.30 do 13hodin.

Jelikož už jsem byla na workcampu v Řecku před dvěma lety, kde organizace z řecké strany nebyla nic moc, počítala jsem s tím i v tomto případě, což se i potvrdilo. Ze strany Řeků, kteří psali tento projekt, mi chyběla větší organizace práce. Po stránce jídla a ubytování to bylo výborné, vařili nám místní lidé v městské kuchyni jejich typická jídla a ubytováni jsme byli v dřevěném domě po dvou až šesti na pokoji.

O víkendu nám místní lidé zajistili možnost jet autobusem k moři do Alexandroupoli, kde nám i v restauraci připravili místní speciality. Ve volném čase jsme mohli chodit do bazénu, do města, bylo pro nás připravené průvodcování od archeologa po památkách, zúčastnili jsme se večera s tradičními řeckými tanci aj.

Na závěr se nám dostalo poděkování od starosty a připravili pro nás večeři v místní restauraci. Na workcamp mám jenom ty nejlepší vzpomínky a jestli budu moct, tak příští rok určitě zase pojedu.

 

Nechtěné probuzení z úžasné Belgie

Terka Kohlová

Letos jsem se vypravila na workcamp do Belgie. Nutno poznamenat, že jsem jej vybírala na poslední chvíli, informace jsem jen tak prolítla a nevěnovala jsem jim dostatečnou pozornost. Nejvíce jsem se obávala cesty na jih Belgie, protože jsem musela v Bruselu stihnout vlak a pak třikrát přestupovat. Přestože jsem tohle všechno zvládla, další problém na sebe nenechal dlouho čekat.

Na místě mluvili všichni francouzsky a všichni strašně rychle. Já po dvou hodinách spánku v autobuse chápala šestinu a byla schopná odpovědět leda tak na "Ca va?". Také mě překvapil počet dobrovolníků. Čekala jsem nás alespoň patnáct, ale přijelo sedm lidí víceméně v mém věku a jeden důchodce. Chvíli jsem přemýšlela, že to asi nezvládnu. Brzy se ale ukázalo, že jeden z kluků začal s francouzštinou před dvěma měsíci, takže jsme všichni postupně začali mluvit buď pomalu, nebo anglicky a svět se vrátil do komunikace schopné roviny:).

Tím se začaly dva naprosto úžasné týdny s lidmi, kteří snad nemohli být milejší, vstřícnější, a ani vtipnější (až na onoho důchodce, který byl postupně všemi odsouzen k ignoraci). Když Vám budou v Duze říkat, že na workcampy jezdí podobné typy lidí, a padnete si do oka, je to naprostá pravda (až malé na výjimky):).

Už jsem dva dny v Čechách a prostě mi nedochází, že až se zítra probudím, nebudu snídat s dalšími osmi lidmi, kteří čekají na přidělení další místnosti na vymalování. Nikdo mi neuvaří doposud neochutnané jídlo k obědu a nebude si se mnou směsicí angličtiny a francouzštiny povídat v Bruselu na střeše domu do tří do rána.

Je to nezapomenutelná zkušenost, kterou byste těžko někde jinde hledali, to mi věřte!

 

Můj první workcamp u sousedů v Německu

Petra Papřoková

Jet na workcamp jsem se rozhodla na základě vyprávění svých spolužaček z výšky. Lákala mě představa poznat nové lidi touto zajímavou formou. Jednoduše jsem se rozhodla jet sama, vybrala si workcamp v Německu kvůli snadné dostupnosti, poslala přihlášku a vyšlo to:).

Zvolila jsem si dobře. Pořádající lidé byli velmi milí a rychle jsem si je oblíbila. Připravovali jsme tradiční Lightfeast na zámku Dreilützow v severním Německu. Práce byla v průměru asi pět hodin denně a náročné bylo snad jen stěhování těžkých věcí z půdy, ale jinak byla práce velmi různorodá a v pohodě. Navíc den festivalu byl skvělým vyvrcholením naší práce a celého workcampu, taková třešnička na dortu.

Taky jsme si užívali hodně zábavy, šli jsme na zmrzlinu, jeli se koupat se do blízkého jezera, vyrazili na dva celodenní výlety, hrál se fotbal, volejbal, různé společenské hry, dva večery jsme tancovali aj. Ani jednou jsem se nenudila. Další účastníci byli skvělí, někteří mi budou opravdu chybět. Určitě se plánujeme někdy se navštívit.

Celou zkušenost hodnotím jako velice kladnou, bylo to vážně super! Pokud budu mít příští léto volno, ráda bych opět vyrazila na nějaký workcamp. Vřele doporučuju všem:).

 

Ve Francii s romskými dětmi

Katka Pokorná

Workcamp, na kterém jsem byla, byl mým druhým workcampem, a byl lepší, než ten první. Práce s dětmi se mi moc líbila! Organizace sice nebyla na dobré úrovni, jelikož domluvit se s Romy bylo poněkud obtížné, a ne vždy vedlo ke kýženému výsledku. Jednou se dokonce stalo, že jsme byli domluveni na výletě, avšak Romové na autobusovou zastávku nedorazili, a ani o sobě nedali vědět. Později jsme se dozvěděli, že se jim nechtělo kvůli dešti. Občas bylo těžké vyjít s dětmi, protože byli zvyklí na více volného času, a s disciplínou a plánováním neměli moc zkušeností. Když jsme ale projevili snahu a náklonnost, děti si s námi rády hrály.

Tento workcamp mi také umožnil poznat Francii, ze které jsem byla nadšená. Co se týká jednotlivých účastníků, tak jsme si velice sedli. Na konci workcampu jsme se domluvili a vydali se společně strávit ještě pár dní spolu do Paříže.

Na workcampu oceňuji především to, že jsem poznala, jaké jsou vztahy v jiné společnosti lidí, dále jsem si také zlepšila své názory na Romy. Také mě potěšilo, že jsem si zlepšila svou znalost francouzského jazyka a udělala něco dobrého pro ostatní.

 

První cesta na Asie – za dětmi na Tchaj-wan

Mirek Kučera

Workcamp na Tchaj-wanu byl pro mě hodně zajímavou a hodně velkou zkušeností. Zaprvé proto, že jsem nikdy v životě v Asii nebyl a zadruhé proto, že jsem moc neznal tamní obyvatele a počasí. Hned cesta tam byla „nová“. Nejdelší dobu, jakou jsem kdy cestoval letadlem, byla 5 hodin. Na Tchaj-wan jsem letěl neuvěřitelných 26 s hodně přestupy. Cesta i tak ale nebyly vyčerpávající, protože jsem pořád a pořád spal. Na letišti jsem se dostal ke správnému gatu a tam jsem spal, dokud nenastalo odbavování. Dál jsem samozřejmě zase jen spal.

Cesta zpět trvala dokonce 38 hodin, protože jsem neletěl z Taipei, ale přímo z ostrůvku, kde workcamp byl. Cestou jsem čekal (=spal) na jednom letišti dokonce čekal 7 hodin a ve Frankfurtu měl vlak 2 hodiny zpoždění. Vlastně celá zpáteční cesta byla dobrodružná. V jednom místě jsem musel přestupovat. Bylo velice těžké se s někým domluvit! Vůbec nemluví anglicky! Ale jak se říká, „v nouzi najdeš přítele“, a tak se mě během transportu „ujal“ pán mluvící anglicky, který také přestupoval. Nakonec se z něj vyklubal CEO nějaké IT firmy.:)

Po přistání mě překvapilo počasí. Průměrná teplota je 32 stupňů a vysoká vlhkost. Slunce je nesmírně silné a po 5 minutách uprostřed dne jsem měl spálené všechno, co ze mě koukalo nezakryté. Po aplikaci 50+ krému jsem odolával slunci asi 2 hodiny, než jsem se opět spálil. Obdivuju je, že mohou v tomto počasí žit.

Shodou okolnosti jsem nebyl jediný Evropan, ba dokonce ani Slovan, který na workcamp přijel. Zúčastnila se ještě jedna Slovenka. Ze začátku jsem si myslel, že když budeme mluvit stejným jazykem, bude to problém, ale nakonec jsem zjistil, že jen velmi malý počet dobrovolníku mluví anglicky, takže bylo těžké se s nimi domluvit a já byl rád za krajanku. Naštěstí na workcampu byli kluci z Hong Kongu, kteří uměli anglicky i čínsky, takže díky jsme se mohli domlouvat všichni se všema.

Náplní práce byla starost o zábavu děti, které pocházely z chudých nebo ne dobře fungujících rodin. Představoval jsem jim Českou Republiku, kreslili jsme si, pomáhali na blízké farmě, hráli spousty her apod. Programu bych vytkl pouze jediné, a to, že byl skoro non-stop a my měli volnou pouze od 20:00 do 21:30. Po půl desáté jsme museli být zpět v základně. V místě, kde jsme spali byla klimatizace a větráky, takže v noci horské počasí nevadilo a spalo se dobře.

První den jsme si se Slovenkou a kamarádem ze Singapuru prohlédli Taipei. Myslím, že tam ztratili smysl pro kulturu, a „sází“ budovu přes budovu, především budovy výškové.  Uprostřed slumu tak běžně stojí panelák. Město, kde jakákoliv budova má tak průměrně 50-100m, je navíc monstrózní 400m vysoký mrakodrap Taipei 101. Město je špinavé, a když se zpětně podívám na Prahu, tak se vůbec nedivím, že se jim tolik líbí.

Druhý den jsme jeli na workcamp na ostrůvek Penghu, který je známou a oblíbenou prázdninovou destinací. Místo je bohaté na mořské plody. Pláže jsou bohužel zakryté betonovými valy proti Tajfunu, otevřených je pouze pár z nich. Na jedné jsme šnorchlovali a bylo to fantastické.

 

Příliš krátký workcamp v Rakousku

Anička Macková

Workcamp v rakouském Schönau byl moc fajn a moje očekávání byla mnohanásobně překonána. Vím, že z těch 14 dnů budu čerpat ještě dlouhou dobu! Oficiálně jsem byla v roli campleadera, ale vlastně jen kvůli znalosti němčiny a tedy v komunikaci s řemeslníkem, který nás měl na starosti.

Vše ostatní jsme organizovali všichni společně. Taková jedna deseti-členná rodina česko-slovensko-rusko-italsko-francouzsko-španělského původu. Teď už vím, že 14 dní nestačí. Těžko se nám všem odjíždělo. Pevně doufám, že se alespoň s některými ještě někdy setkám. I ti, kteří absolvovali workcampů více, říkali, že tento byl mimořádně vydařený:).

Děkuji za vše, především za varování, která způsobila vlastně velice příjemné překvapení, protože se nevyplnila:).

 

Příjemná práce, skvělá banda a milí lidé v Řecku

Honza Zahrádka a Monika Bezoušková

Řecko bylo úžasný. Cestou jsme se trochu báli, jak vše zvládneme, jelikož jsme měli koupené lístky jen do Bulharska a zbytek jsme museli řešit operativně až na místě. Vše ale dopadlo výborně. Do Didymoteicha jsme dorazili v pohodě a na místě jsme byli jen příjemně překvapeni:). Připraveni jsme byli spíš na horší, než lepší podmínky, abychom potom nebyli zklamaní. Naštěstí jsme narazili na opravdu suprový workcamp. Byli jsme úplně první dobrovolnický tým v Didymoteichu, protože jeden termín byl zrušený a SCI workcamp zde předtím nebyl.

Bydleli jsme v nádherném dřevěném baráčku. Jelikož jsme byli jediným párem, měli jsme dokonce i vlastní pokoj?:). Celkem nás tam bylo 11 plus úžasný francouzský camp leader. Dával nám informace o tom, co se bude dít, ale jinak si na nic nehrál a byl spíš jako člen naší bandy:). Sešli jsme se všichni věkově podobně, nálada byla dobrá a za celou dobu nebyl žádný problém.

Práce byla únosná a nějak zvláště jsme se nepředřeli. Jediným nepřítelem bylo sluníčko, které neskutečně vyčerpávalo a občas večer po něm i kůže pěkně zčervenala:).  Na druhou stranu jsme měli možnost chodit zdarma do bazénu, což jsme vítali:). Pracovali jsme jen v pracovních dnech, a to od 9 do 14. Jelikož ale v Řecku nikdo nic moc neřeší a vše je "CIGA CIGA - buď v pohodě", takže jsme občas začínali později a končili dřív:).

Náplní naší práce bylo opravovat místní sportovní areál situovaný v lese a jemu přidružené objekty. O večerní zábavu se nám staral místní průvodce z radnice, který byl organizátorem celé akce. Večerní zábava spočívala v chození po barech, muzeích, jednou jsme měli večerní řecko-turecký film a dokonce jsme měli i to štěstí, že jsme byli na místních slavnostech věřících.

Lidé v Řecku byli opravdu velice milý a starali se o nás jak o vlastníJ Co se týká jídla, bylo ho víc, než dost. Každý den jsme si před prací došli do kuchyně vzdálené 300m pro svačinu a po práci pro oběd a večeři. Jídlo bylo chutné a neměli jsme vůbec problém s tím, co nám uvařili. Jediný problém pro mě byla moje horší znalost angličtiny. Jelikož jsme tam ale byli opravdu dobrá banda, všichni jsme si vycházeli vstříc a klidně i několikrát jsem mohla svou myšlenku zopakovat.

Jak hodnocení zakončit? Jsem neskutečně rád, že jsme se pro rozhodli a jsem rád, že jsme měli i to štěstí a narazili jsme na tento parádní workcamp v Řecku a tolik úžasných lidí. V neposlední řadě chci poděkovat Duze, že jste nám pomohli se do Řecka dostat a dali nám užitečné informace. Opravdu to byla výborná zkušenost a máme s řeckým městečkem Didymoteicho jen ty nejlepší zkušenosti:).

 

Přátelské Srbsko

Jirka Lhotka

Workcamp byl úžasný a rozhodnutí jet byla jedna z nejlepších věcí, který jsem ve svém krátkém životě udělal:). Dojmů je tolik, že je těžko je nějak krátce shrnout, ale co se mi na celým workcampu líbilo nejvíc, byl asi přístup lidí, ať už ostatních dobrovolníků, nebo i místních Srbů, kteří byli úplně neuvěřitelně přátelští a už asi po dvou dnech nás zastavovali na ulici a zvali nás na pivo nebo panáka rakije:).

 

Když člověk překoná strach, může zažít něco úžasného (Španělsko)

Kristýna Šraierová

Bylo to poprvé, co jsem vycestovala do cizí země sama. Když byl workcamp daleko, těšila jsem se, ale čím víc se blížil, tím víc jsem měla strach a říkala si, Kristýno, cos to zase udělala za hloupost. Jenže měla jsem letenky, které nešlo zrušit, a upsala jsem se Vám, a já své slovo držím. Chudák táta, který mě šel doprovodit na letiště, vypadal jsem jako hromádka neštěstí (do tohoto všeho se ještě bojím létání). Poté, co jsem přistála a nasedla do metra, se všechno změnilo.

Naproti mě seděla holka s krosnou a hned mě oslovila. Byla Australanka, která se vydala cestovat sama kolem Španělska. Od té chvíle ze mě vše spadlo. Chodila jsem Madridem, usmívala se a stále se ztrácela, protože mě uneslo město a já nebyla schopná se soustředit na cestu.

Druhý den jsem vyrazila na workcamp. S campleaderem jsme se měli setkat na nádraží před autobusovou kanceláří - poznávacím znamení bylo bílé triko, takže si umíte představit, jak to vypadalo - spousta lidí s bílým trikem, ale ani jeden nevypadal, že by na někoho čekal. Čekala jsem 15 minut a za dalších 15 minut už jel bus, tak jsem se rozhodla jít. Jízdenku jsme si koupila už předem přes internet (pro jistotu) a zvolila jsem si místo 17, protože je mé oblíbené. Na tom místě ale už seděla nějaká slečna, a tak jsem se posadila vedle ní. Brzy ale přišel pán, že tohle místo je jeho. Naštěstí se ukázalo, že slečna sedí špatně. Pak se mě pán zeptal, jestli mluvím jen anglicky a já, že ano a on se usmál a řekl, že je Gonzalo, campleader z Monlerasu, takže jsme se stejně nakonec setkaliJ. Cestou jsme si povídali a ze mě opadly všechny obavy a cítila jsem se skvěle.

Na campu jsem si také našla nejlepší přítelkyni Isabelle. Když jsem odjížděla, nechtěla jsem se s ní vůbec rozloučit. Měla jsem pocit, že se známe celý život,  že je to jen jedna z mých kamarádek z Prahy, kterou zase zítra uvidím. Obě jsme loučení oplakaly. Před odletem jsem byla ještě dva dny v Madridu, stále jsme byly v kontaktu a po příletu do Prahy jsme si volaly dvě hodiny. V sobotu mě přijede navštívit a já plánuji to stejné. Prostě už jedna bez druhé nemůžeme být a doufám, že to tak i zůstane:).

Také jsem se zamilovala do Španělska. Nejvíce mě okouzlila vesnička Monleras, kde byl workcamp. Občas jsem prostě nechtěla věřit svým očím, že je reálné to, co vidím. Měla jsem pocit, jak kdybych byla ve filmu a přede mnou byly jen samé kulisy. A lidé ve Španělsku! Jsou tak milí, otevření a přátelští! Byl pro mě šok se vrátit zpět.

Samozřejmě tam byly i záporné stránky, ale myslím, že kladné je převyšují, a jak říkávala má babička, v životě se má myslet jen na to dobré:).

Poslední věc, kterou bych chtěla dodat a zároveň je to takové shrnutí mého workcampu - zjistila jsem, že když člověk překoná strach, může zažít něco úžasného.

 

Náročná práce v Srbsku se skvělými lidmi (Srbsko)

Klára Langová

Workcamp jsem si parádně užila, i když práce v srbských letních teplotách byla velice náročná a vyčerpávající. Pracovali jsme na slunci ve čtyřicítkách a mačetami sekali keře kolem řeky. Všichni jsme byli spálení, ruce od mozolů a celí poštípaní od komárů. Brali jsme to ale pozitivně, s humorem a určitě nás to sblížilo.

Multikulturní prostředí bylo rozhodně obohacující a naštěstí jsme měli dostatek času vyhrazeného i na relaxaci, abychom se navzájem dobře poznali. Také jsem měla štěstí na skvělého campleadera. Měli jsme díky němu šanci nahlédnout do místní kultury tak, jak by se nám to jako turistům nikdy nepodařilo. Camp rozhodně hodnotím pěti hvězdičkami a už teď se těším, na jaký se přihlásím příští rok:).

 

Festival se slovinském Kamniku

Lucka Lustigová a Marta Hučínová

Workcamp byl super. Byl to náš první workcamp a myslím, že překonal očekávání. Organizátoři byli ochotní a vstřícní a dobrovolníci byli také fajn. Byl to pro mě trochu netradiční festival, jelikož trval deset dní!  Většinou jsem se setkala s festivaly, které byly přes víkend nebo méně dní, a proto mě zaujal právě tento.

Před začátkem festivalu bylo práce více, chystali jsme jednotlivé stage a prostory, které byly u malého hradu. V průběhu festivalu jsme měli volná dopoledne, takže jsme se většinou jako skupinka vydali prozkoumávat okolí Kamniku, nebo odpočívali u vody. Práce začínala okolo čtvrté hodiny odpoledne a trvala přibližně do jedné hodiny v noci. Vždy bylo třeba pouklízet prostory po skončení koncertu, aby byly ráno čisté a přístupné turistům. V průběhu jsme samozřejmě měli čas na večeři a podobně.

Myslím, že jsme si užili fajn atmosféru, jak při koncertech, tak společných aktivitách, výletech a hrách ve volných chvílích. Příroda v okolí je opravdu nádherná. Hned v pozadí za Kamnikem se tyčí vysoké hory, takže je tady mnoho možností, kam se porozhlédnout i na kratší výlet během dopoledního volna, které jsme měli. Letos organizátoři připravili i zpestření v podobě závodu, běhu do schodů. Hlavní stage byla umístěna na menším kopci, který je v centru města a jediný přístup je možný po schodech, právě do kterých se běžel závod. Pro zpestření jsme se jako dobrovolníci také účastnili. Na konci workcampu jsme hráli s organizátory super hru Survival game. Zakončení bylo také v přátelském duchu.

Útržky z workcampu - ano, každá národnost je jiná, ale je pro mě fajn poznávat zvyky jiných zemí, což se mi na workcampu líbilo. Přijedou lidé z různých koutů Evropy a společně pomáhají místním s přípravou něčeho prospěšného pro danou lokalitu.

Proběhly debaty ohledně campleadera - na tomto workcampu campleader nebyl. Pro mě možná těžší srovnání, jelikož tohle byla moje první zkušenost, ale myslím, že to nijak nesnížilo hodnotu workcampu a moji spokojenost (možná by byla občas komunikace mezi námi a organizátory jasnější, protože občas se stalo, že jsme někam přišli a museli ještě nějakou dobu čekat, než nějaký program skončí, ale na druhou stranu si myslím, že přes množství práce, kterou organizátoři měli, probíhalo vše v pohodě). Celkově jsme měli dva zcela volné dny, kdy jsme se vydali na výlety do hor a k jezeru Bled. Dalo se s organizátory domluvit, který den vyhovoval jim a také nám.

 

Ekologický festival ve Švýcarsku a setkání s Indiány

Anička Polášková

19 dní plných nevšedních okamžiků, nečekaných situací zapříčiněných mezinárodní rozdílností (španělskou, japonskou, indonéskou, holandskou, ukrajinskou, indiánskou, českou a tou švýcarskou), mnoho momentů štěstí, minut mohutného upřímného smíchu a překvapení – přesně takový pro mě byl workcamp ve Švýcarsku!

V první části jsme pomáhali s přípravou hudebního festivalu Spitzen-open air v krásné odlehlé krajině. Zatloukali jsme kůly, schovávali kabely do země, tahali plachty, věšeli světélka, roznášeli stoly aj. Když už byl festival v plném proudu, pomáhali jsme v kuchyni s občerstvováním hladových návštěvníků. Občas jsme také zaběhli do baru pro osvěžení všeho druhu (které pro nás bylo zadarmo a které se pyšnilo bio kvalitou - stejně jako vše ostatní). Od baru jsme se přesouvali před podium, odkud jsme nasávali skvělou atmosféru festivalu. Rozesmátí lidé, praskající oheň, svítící světélka, rozmanitá hudba (nejvíce mě zaujala holka z Ghany - OY a kluci z Íránu - Langtunes). Přes den jsme se zúčastnili fotbalového turnaje, zahráli si frisbee, vydechli, oddechli a vrhli se zpět do kuchyně.

V druhé části jsme bydleli v krásném starém mlýně, který patřil antroposofickému profesorovi z Dachau. Bydleli jsme u jeho nájemníků, přistěhovalých Holanďanů, kteří se živili pečením chleba a prodejem 32 druhů oliv na trzích. Pomáhali jsme jim v pekárně, recyklovali jsme dřevěné palety, pracovali na zahradě. V neděli jsme měli možnost zúčastnit se ceremonie Indiánů z Dakoty (Lakotů) - Sweatlodge, neboť naši hostitelé vyznávali toto prastaré indiánské učení se silným důrazem na Matku Zemi. Dokonce jsme byli poctěni návštěvou jejich indiánské přítelkyně, která cestuje po Evropě, a jak sama říká „bojuje za práva svých dětí, vnuků a pravnuků".

Zážitky to byly rozhodně nevšední, ale jistojistě to stálo za to!

 

Veganské jídlo na farmě

Anna Šváchová

Na workcampu se mi moc líbilo a upřímně se mi vůbec nechtělo zpět:). Jediná moje připomínka je k jídlu - v infosheetu bylo napsáno, že strava bude vegetariánská, ale ve skutečnosti byla spíše veganská. Měli jsme možnost jít na nákup do města a koupit i neveganskou stravu, ale cesta nahoru s taškami jídla byla opravdu náročná a především nám zabrala velkou část našeho volného času. Jinak to byly úžasné dva týdny. Campleadři byli fajn, ostatní byli také úžasní a celkově za ty dva týdny jsem neměla jediný problém, který by mi nějak znepříjemnil pobyt na farmě. Byla jsem nadšená a myslím, že stejně tak i zbytek osazenstva.

 

Workcamp v Polsku

Verča Schmidtová

Byl to skvělý zážitek a velmi  rychlý a možná i drsný start do světa workcampů! Nemohu si na nic stěžovat, organizace proběhla bez problému díky skvělé polské koordinátorce Alicji, kterou sem si zamilovala, a myslím, že celý projekt splnil svůj předem daný cíl. Workcampy se sociální tématikou mě rozhodně zajímají, a nikdy mě nepřestane bavit pracovat s jakýmkoliv typem lidí.

Mladí pacienti Monaru, ač na první pohled působili trochu odměřeně, znuděně nebo dokonce děsivě se nakonec ukázali, jako skvělí lidé se kterými je radost pracovat. Byli vděční za to, že jsme jim věnovali svůj čas, a za všechno co jsme pro ně připravili. Přestože jsou to lidé ze sociálně patologického zázemí, kteří mnohdy nemají domov, rodinu ani peníze, jsou plni optimismu, radosti a cílevědomosti se změnit. Tedy alespoň část z nich.

Velmi mě to motivovalo a dodalo mi to sílu a víru. S některými pacienty jsem navázala velmi dobré přátelské vztahy a rozhodně bych je chtěla zase někdy navštívit. Někteří kvůli nám začali dokonce mluvit anglicky, i když jejich angličtina byla na velmi špatné úrovni. To bylo asi jediné velké mínus tohoto projektu. Jazyková bariéra byla pro ostatní dobrovolníky téměř nepřekonatelná, jelikož se neměli jak domluvit. Čeština je ale polštině velmi blízká, a tak jsem měla tu výhodu, že jsem mohla s pacienty komunikovat alespoň na základní úrovni, i pokud neuměli vůbec anglicky.

Vyprávět všechny zážitky a postřehy z tohoto workcampu by mi zabralo ale mnohem víc času, a tak už budu končit a doufat, že Vám tato zpráva jako malý feedback postačí.

 

Krátký pozdrav z Irska

Adam Šotkovský

Bylo to zkrátka skvělé! V Irsku bylo nejkrásnější počasí za posledních 7 let, což bylo samo o sobě úžasné! Někteří účastníci se akorát trochu divili, že na workcampu je taková "česká invaze" – byli jsme tam nějakým omylem 3 Češi:).

 

Fyzicky i psychicky vyčerpávající workcamp, ale přesto skvělá zkušenost!

Ivka Procházková

Zaslaný infosheet (i když před mým přihlášením prý byl zaslán ještě jeden, ale ne o moc lepší) byl hodně obecný, skoro bych řekla nic neříkající, a zaměřoval se z 90% na to, jak se do campu dostat, 5% na to, co si vzít s sebou a zbylými 5% na program, což je podle mě málo. To se ale vysvětlilo na místě, protože se ukázalo, že ani campleader ani pořádající organizace pořádně nevěděl, jak camp bude vypadat.

Původní záměr sadit stromy ztroskotal na vegetačním období, dále zamýšlená stavba petanguového hřiště byla příliš krátkodobá, takže jakoby z nouze pak vymysleli dělat animátory pro děti z osady (mimochodem, právě díky stručným informacím si někteří účastníci, a já se jim nedivím, špatně vyložili pojem "travelers area" a romská sada je dost překvapila).

Den předem jsme dostali za úkol vymyslet hry na den následující, které ale skončily y na tom, že děti nebyly ani omylem schopné se s námi domluvit (nemluvily ani francouzsky, ani anglicky, ale jejich vlastním jazykem), a navíc nebyly ani za mák disciplinované, takže o poslouchání pravidel nebo hraní nových her nemohla být ani řeč a tempo udávaly spíš ony.

Neposlouchaly své rodiče, neposlouchaly campleadera a neposlouchaly ani nás, stokrát denně jsme je chytali po parku, odtrhávali je, když se bili, když zvonily lidem na zvonky a trhaly kytky na cizích záhonech. Ze zoo, kam jsme jeli 1,5 hodiny autobusem tam a 1,5 hodiny autobusem zpátky, nás vyloučili po 15 minutách a čtyřech napomenutích (jmenovitě: přelézání zábran, házení pet lahví po pávovi, ničení výběhu a plivání na želvu).

Jeden den ani nepřišly na místo srazu. Campleader nevěděl, co s nimi, ale makal na 200% a snažil se program udržet v chodu a nějakém systému. Na to, že byl mladý a byl to jeho první workcamp a taky na to, jaké byly podmínky, to zvládal bravurně. Když se poslední den na zahradní slavnosti jeden klučina naštval, vyběhl z maringotky s kuchyňským nožem a ohrožoval s ním všechny okolo, tak jsem si řekla, že už by to stačilo.

Bylo to opravdu fyzicky i psychicky děsně vyčerpávající, ale přesto skvělá zkušenost! Největším  pozitivem bylo to, že jsem přímo z první řady viděla, jak cikánské komunity fungují. Přátelské vazby jsou nahrazeny společenskou hierarchií, hry nemají pravidla a končí až ve chvíli, kdy někdo brečí. K čemu soukromý majetek? Když si tu kytku chci utrhnout a chci ji teď hned, tak si ji utrhnu. Kromě toho jsme měli opravdu dobrý kolektiv, a až na tři Asiatky, nás sedm tvořilo bandu k pohledáníJ. Mezinárodní atmosféra byla naprosto skvělá.

Nechtěla bych, aby to znělo, že si stěžuju. Nebyl to asi ideální první workcamp, ale nemůže za to ani DUHA, ani já, takže to beru spíš tak, jak to je a prezentuju to jako "zkušenost k nezaplacení." 🙂 Děkuju za všechnu pomoc s vyřizováním, ochotu a rychlost, jsem moc vděčná!

 

Krásy okolí Bodamského jezera a práce v přírodě

Markéta Švehláková

Workcamp byl podle mě úplně dokonalý! Hned při výstupu z vlaku v Německém Sipplingenu mi bylo jasné, že se mi tam bude líbit, protože to místo bylo opravdu nádherné. Bydleli jsme ve stanech na břehu Bodamského jezera, kde byla i přes pozdní léto ještě krásně čistá voda, takže jsme mohli trávit volné chvíle plaváním v jezeře.
Práce zahrnovala hlavně hrabání luk ve svazích nad jezerem. Pracovalo se každý den přibližně od 9 do 14 hodin. Některým přišla práce trochu náročná, ale rozhodně nebyl nikdo do práce nucen, a kdo potřeboval, mohl si dát pauzu.
Odpoledne byl skoro každý den nějaký program. Byli jsme na dvou projížďkách na lodích, na exkurzi ve vodárně a v lomu, na různých výletech po okolních městech nebo přírodních zajímavostech. O víkendu jsme podnikli dva celodenní výlety. Všechny výlety jsme nakonec měli zdarma, takže jsem v průběhu workcampu prakticky nic neutratila. Večery jsme trávili společně různými aktivitami (grilování, hry apod.). Každý den byl opravdu hodně nabitý, takže bylo občas těžké najít taky nějakou volnou chvíli pro sebe. Ale i když se to moc nestávalo, pokud se někdo nechtěl nějaké aktivity účastnit, nikdo ho do ničeho nenutil.
Nejlepší na celém workcampu byli samozřejmě lidé. Poznala jsem tam plno skvělých lidí z celého světa a přes všechny kulturní odlišnosti mi přišlo, že jsme si všichni blízcí. Rozhodně bych tento workcamp všem vřele doporučila, i když podle toho, co říkali místní, není každý workcamp takhle vydařený. Měli jsme štěstí na krásné počasí a skvělé účastníky i campleadry.

 

Kulturní šok a následná harmonie soužití v Japonsku

Nicole Tobišková

Workcamp i cestování po něm byly úžasné. Dětský tábor trval nakonec jen týden, takže první týden jsme měli jen na seznamování a nějaké malé přípravy. Naše představa byla taková, že budeme organizovat dětský tábor, ale po příjezdu nám oznámili, že jsme se trochu mýlili, a že my máme děti pouze „psychicky podporovat“. To se nám úplně nelíbilo a vzniklo tam kvůli tomu v začátcích pár diskuzí. Vedle náš tam totiž fungovala nějaká japonská organizace, která tábor od dubna připravovala a chtěla, aby se vše odehrávalo podle jejich plánu. My jsme do toho zasazovali své vlastní myšlenky, což se jim ne vždy líbilo.

Pak byl ještě problém s komunikací, protože my, dobrovolníci, jsme až na naše japonské členy mluvili jen anglicky a zástupci organizace jen japonsky a museli jsme spolu komunikovat. Naše campleaderka také moc anglicky neuměla, takže ne vždy pochopila, jak něco myslíme, což ze začátku způsobilo spousty slz a nedorozumění. Třeba jsme s dětmi absolvovali tří hodinovou diskuzi o nějakých pravidlech v japonštině, kterou nám nikdo nebyl schopný přeložit, děti tam usínali, my také a naše vtipné narážky na večerním meetingu ze začátku nepochopili. Pak nám třeba bylo řečeno, že se budeme sprchovat všichni najednou. Kluci, holky, děti, což jsme také vysvětlovali, že se nám nelíbí, že to u nás prostě neděláme, a že nemáme problém děti umýt, ale že dohromady se s nimi koupat nebudeme.

Postupem času jsme se ale (sama nechápu jak) i přes ty všechny jazykové a kulturní bariéry dokázali přenést, jak z naší strany, tak z jejich. Oni pochopili, že jsme tam přijeli pomoct, a že se chceme i nějak zapojit a vložit do toho kousek sebe a ne pouze koukat. Také jsme se sprchovali samotní. My jsme to začali brát vážněji a ty dva týdny byly nezapomenutelné. Je to zvláštní, každý jsme mluvili jiným jazykem, neměli jsme spolu dost dobře jak komunikovat, a i přes to jsme navázali skvělé vztahy. Já je respektuji, protože to, co dělají, je úžasné. Oni jsou opravdoví dobrovolníci. Jezdí třeba do Kambodži, do nějaké dětské školy, kde nic nemají a všechno dělají s takovým neuvěřitelným zapálením. S dětmi jsme poslední dny psali dopisy právě dětem do Kambodži, o níž měli přednášku, aby věděli, jak tam děti žijí.

Program tábora byl dokonalý. Byli jsme v jeskyni, pekáčovali na umělé trávě, káceli bambus, vyráběli nudle, zpívali japonskou písničku, vyráběli lampionky a bambusové svíčky. Dva dny jsme “hráli“ na zemětřesení, kdy si děti měly napsat seznam nezbytných věcí pro přežití na tři dny. Během té doby nešla voda, elektřina a žili jsme jen z toho, co si děti napsaly na ten papír. Bohužel naši skupinu nikdo nekontroloval, takže si napsala jen čtyři láhve vody a balík rýže. Nakonec se nad námi ale smilovali a nechali je připsat ještě něco dalšího. Děti se ale nepoučily a napsaly si o nějaké kalorické tyčinky a balení lunchmeatu, takže jsme měli takovou dietkou – viděla jsem, že děti mají hlad, tak jsem nejedla a v noci jsme s jednou Ruskou podnikaly tajné výpravy do automatu na zmrzlinu. Naštěstí to trvalo jen dva dny a ředitel tábora nám potom nakoupil spoustu sladkostí, brambůrek a všeho možného, protože jsme si dělali legraci, že hladovíme. Vše jsme potom rychle snědli a bylo nám pořádně špatně.

Poslední den jsme zapalovali lampiony a zpívali. Pro děti byla připravená velká grilovací party se strojem na zmrzlinu, cukrovou vatu, ohňostrojem apod. Zjistili jsme, že Japonci všechno dost přehání. Po odjezdu dětí jsme měli volný den a jeli jsme na výlet. Na konci byla velká rozlučková party. Já jsem měla v prvním týdnu narozeniny, takže mi udělali půlnoční překvapení a výborný dort, což mě dostalo. Snažili se připravit dokonalý program i pro nás, nejen pro děti.

Po táboře jsem jela s jednou další dobrovolnicí do Fukuoky a Tokya. Domluvily jsme se také na vzájemné návštěvě v Moskvě a u nás. Příští rok bychom si chtěly vybrat workcamp společně. Než jsem odjela, nenapadlo mě, že tam potkám někoho, kdo je přesně moje „krevní skupina“. Jinak tam ale nebyl nikdo, s kým bych si nesedla, a všichni jsme si užili spoustu srandy.

Po workcampu mi psala jedna slečna z japonské organizace, že ji po seznámení se mnou začala ČR zajímat, a že by se sem ráda podívala. Ráda by se zlepšila v angličtině, aby měla možnost se seznámit a najít si kamarády v zahraničí. Moc mě to potěšilo, a tak jsem ji pozvala k nám na Vánoce. Snad přijede!

Jsem ráda, že jsem jela právě na tenhle workcamp a právě do Japonska, protože lidé jsou tam neuvěřitelně ochotní a milí. Všude mi poradili a pomohli. Očekávání jsem měla velká, ale asi ne až tak moc. Už se těším, až budu mít odmaturováno, nějaké peníze k tomu, a budu moct znovu někam vyrazit.

 

Workcamp Badascony (Maďarsko)

Vít Voltr

Práce byla vcelku nenáročná - provádění po hradě, úklid pláže a národního parku, úpravy a opravy tamtéž. K tomu výborné jídlo v nejrůznějších lokálních restauracích, zajímavá směska lidí, konverzace v angličtině a dva zcela volné dny strávené mimo jiné plachtěním po jezeře. To všechno dohromady dává 14 zábavných prázdninových dní strávených v nádherné vinařské oblasti na pobřeží Balatonského jezera, které jsem si nejen užil, a které katapultovaly mé špatné angličtinářské sebevědomí o pár levelů výš, a po kterých mě navíc hřál i dobrý pocit, že jsem někde něčemu pomohl.

Jediným drobným nedostatkem byla náročná komunikace se správci parku, kteří nám nebyli schopní dát povolení k některým potřebným pracím. Občas drobně drhla i organizace práce. Je to škoda, mohli jsme udělat víc. Pořadatelé se určitě do příštího roku poučí a všechny drobné nedostatky letošního prvního ročníku odstraní.

 

„Paths of Peace“ – obnova válečných linií 1. světové války na rakousko-italských hranicích

Štěpán Vitha

Od 13. do 26. července jsem jako dobrovolník pracoval na rekonstrukci zákopů, jeskyní, pozorovatelen a strážných věží v Rakousku poblíž malého městečka Kötschach (zde končí rakouská železnice zastávkou Kötschach-Mauthen, z Villachu 2 hodiny osobákem).

Práce to byla velmi náročná, zejména fyzicky. Bylo třeba vykopat zarostlé stezky, odnosit kameny a stovky kbelíků hlíny. Hlavní náplní naší práce byla rekonstrukce jedné jeskyně a k ní přilehlých prostor, které pravděpodobně sloužily jako kuchyně rakousko-uherské válečné linie za 1. světové války. Museli jsme se prokopat až k základům tehdejší podlahy, což znamenalo krumpáči, zákopovými lopatkami, lopatami a kladivy na rozbíjení těch největších kamenů, vykopat a následně odnosit asi půl až jeden metr zeminy a kamení. To vše v pětadvaceti stupních ve výšce téměř 2000 m. n. m. Vedro nás ale díky horským vzdušným proudům nesužovalo tak jako v nížinách.

Spali jsme a stravovali se ve všední dny v horské boudě bez elektřiny a tekoucí pitné vody, jídlo nám posílali lanovkou ze základního kempu, což byla bouda s elektřinou a pitnou vodou ve výšce 1300 m. n. m. na silnici přes Plöckenpass ve směru do Itálie. V základním táboře jsme pobývali i během víkendů, kdy jsme taky navštívili městečko Kötschach a v něm muzeum 1. světové války a aquapark. Jako dobrovolníci navíc zcela zdarma.

Kromě vysilující práce jsme se mohli těšit na dobrou atmosféru, kterou vytvářeli samotní dobrovolníci (v průměru zhruba kolem deseti členů), pocházející zejména z Německa, Ruska a Španělska. Mojí češtině nerozuměl nikdo, ale díky vysokému počtu německy hovořících lidí se rozhovory neodehrávaly jen v angličtině. Odměnou, po náročném dni a ledové dešťové vodě ve sprše, byl výhled na kopce a alpské průsmyky z vrcholku hory při západech slunce. I kadibudka měla své kouzlo. Stála na hraně skály a svoji „šichtu“ jste si mohli zpříjemnit výhledem na horské pastviny.

Vojenské linie z dob války každoročně rekonstruují a upravují dobrovolníci organizace „Dolomitenfreunde“, kterou založil vysokoškolský profesor Schuman. Po jeho smrti je tato skupina pod záštitou jeho manželky Gabriely, která se spolu s dalšími Rakušany stará o dobrovolníky v základním táboře. V jejím snažení jí pomáhají pracovníci místního muzea a v dřívějších dobách to byla i rakouská vláda. Zasluhují se o opravu a zpřístupnění celé oblasti, aby mohla co nejautentičtěji vypovídat o válce, která se zde odehrávala, ať už v létě či v metrových závějích sněhu, mezi tisícovkou vojáků Rakousko-Uherské monarchie na straně jedné a třemi tisíci bojovníky Italského království na straně druhé.

Mnoho dobrovolníků se na tyto práce po roce opět vrací. Těší se nejen na přírodu chráněné oblasti, ale také spoustu zážitků, jako třeba na hraní golfu v jeskyni nebo na objevování a poznávání života vojáků, kteří před sto lety položili své životy za císaře a za vlast. Svědectvím jsou slepé i nevystřílené náboje, ruční granáty i celé zákopové lopatky, které jsme našli.