Kristýna

Mam se nesmirne dobre a delam /ne moc intenzivne/ praci, co ma smysl a vyuziva moje schopnosti a vzdelani. Bydlim v byte ve starym dome primo v centru, hraje hudba a na za oknem rostou kytky, pripojrni na internet je rychle a majitelkou bytu je Belka, velmi vzdelana zena povolanim biolozka, krome toho vystudovala dalkove politilogii v Litve a je straslive aktivni v neziskovych organizacich. Vi o nich spoustu a ma tisic knih a ja je ctu a vycucavam z nich informace na svoji bakalarku. Donedavna byla cinna v Rade, coz byla zastresujici organizace obcanskych sdruzeni, co lobbovala v parlamentu, predkladala navrhy zakonu na zlepseni podminek pro obcansky sektor, zastupovala zemi na forech v EU a ziskavala spoustu grantu a tak. Loni byla Rada rozpustena statem za pripravu statniho prevratu a Belka je asi na seznamu lidi, kterym muze byt na hranicich bezduvodne zakazano vycestovat. Ale vcera volala z Polska /jede ted na dlouho do Nemecka pripravovat konferenci o necem/, tak to neni tak horky. Predevcirem vecer sme u otevrene lahve mluvily nesmirne dlouho, odklepavaly popel do nemytyho nadobi a smaly se moji historce z autobusu, kterej byl tak preplnenej lidma, ze se mi na dvou zastavkach nepodarilo vubec dostat se k vychodu a teprve na treti jsem vystoupila, ale bez Marie, ktera tam zustala nalepena nakym chlapem na okno.

Marie je Francouzka, ma asi ctyri krestni jmena a dve prijmeni zacinajici na de neco a bavi me hodne. Pracujem spolu na webovy strance organizace, ona dela ty technicky veci a ja prekladam texty, vcera do dvou do noci u nas, jinak ona dava pseudohodiny pseudofrancouzstiny ve spolecenske mistnosti adventistu sedmeho dne, ja tam chodim a umim uz rict Je m’apelle Kristyna a tak, je nas tam treba ctyri a je to sranda. Po hodine nasedneme k Pavlovi do auta a jedeme nocnim mestem po liduprazdnych sestiproudych ulicich, delame kraviny a tak. Pavel se jmenuje Pavel Alexandrovic Ostroglazov a opravuje pocitace.

Nedelam tu jeste nic moc akcniho, vlastne ziskavam dostatek vjemu z beznych cinnosti a z prace, pripada mi ze vsechno je trochu jiny, a tak mam pocit plnyho dne i kdyz se zas tak moc nic nedeje. Pracuju s pocitacem a chodim zatim za dvema holkama. Jedna z nich je dost depresivni, deset let je slepa a nic nedela, je jenom zavrena doma na sidlisti ve ctvrti, kde jsou jenom panelaky, clovek jede pulhodiny autobusem a vsude jsou jenom panelaky, tyhle okraje mesta jsou priserny a myslim za za mesic budu bydlet podobne, bo byt u Belky je jenom prechodny, ale coz, taky zazitek.

No a co te tak zajima? Ptam se ji v jejich tichym supercistym byte nad cajem. Hodiny tikaji. „Rada chodim na prochazky.“ Jo, mezi panelaky. Pro zpestreni se da jit k tovarne nebo k supermarketu. Vubec nejezdi do mesta sama, proste si rekla ze to nejde, tak to nejde. Rada posloucha muziku, pousti mi svych dvacet pet cedecek s nerozlisitelnou hudbou vitezu ruske superstar. Uci se, dochazi k ni profesorka vypocetni techniky, ale jinak nedela nic.

Druha holka, za kterou jezdim, je super. Nevidi na jedno oko a na druhy spatne, ale muze s lupou cist, prepisuju ji skolni poznamky jinych lidi do sesitu. Studuje specialni pedagogiku slepych deti a bavi ji to, vypada spokojene, usmiva se a hodne mluvi, zretelne vyslovuje jako ucitelka, abych ji rozumela a bydli na koleji, ktera mimochodem ma koupelnu na 4 lidi, kuchynku podobne jak na hvezde, ale hlavne se tam vsichni znaji a Cinani a Kazasi z protejsiho kridla pro cizince chodej k ruskym holkam se ucit rustinu a nechat si kontrolovat domaci ukoly. Ale na protejsi koleji je prej jenom jedna koupelna na celou BUDOVU, lidi se chodej sprchovat podle rozpisu, treba ve tri v noci, aby na ne vubec dosla rada. Aspon ze je to ubytovani za symbolickou cenu.

Svet venku je zkratka casto takovejhle studenej, vubec ziti v osklivych domech, chozeni po osklivych ulicich a komunikace s nasranyma revizorama je samo o sobe depresivni, o to lepsi je mit dobry lidi okolo sebe, a to ja mam,  a smat se spolu tem kazdodennim malym problemum, ktery se tady dejou stejne jako jinde, akorat ve vetsi mire. Jako u nas za komunistu. Byla jsem se treba registrovat v knihovne /chtela sem predcitat slepym lidem, uvidime/ a byl nesmirnej problem, jestli mi muzou pujcovat knihy na doma, kdyz mam registraci pobytu jenom na 2 mesice. Jak muzu mit ale delsi registraci, kdyz nejde dostat delsi vizum? Nebudu psat o byrokracii, ale zkratka je to neresitelna situace, zabyvalo se tim pulhodiny pet lidi a potom se rozhodlo, ze mi muzou pujcit kazdy tyden jednu knizku na vlastni zodpovednost.

Podobne neresitelna situace se objevila ve Varsave na ceste sem, vlak mel 4 hodiny zpozdeni protoze vichrice, nestihla sem spoj z Varsavy do Minsku. Dostala jsem razitko, ze moje mistenka je pouzitelna na pristi vlak, fajn, tri hodiny jsem na nej cekala a potom me na nej pruvodci nevzala, protoze mam prej neplatnej listek. Rekla si o nehorazny penize, nevim jestli na novou jizdenku nebo na uplatek, a ja sem nemela ani euro, takze nic, krava jedna pitoma, byla skoro pulnoc a pristi vlak jede o pul sedmy rano a ja mam s sebou krosnu a kufr veci, tak sem spala na lavicce s hlavou na kufru a snurkou od batohu omotanou okolo zapesti, aby ho nekdo nevzal. Policajti chodili obcas, budili lidi, aby jim ukazali, ze maji jizdenku a nespej tam jen tak, videla sem z polospanku, jak nade mnou stojej a milosrdne me nechavaj spat.

Jak bylo potom krasny prijet do Minsku, hodit veci do uschovny, vystat si hodinu frontu na internet, vyhledat si telefonni cislo, vystat si pulhodiny frontu na telefonni kabinku, pochopit, ze clovek musi drzet tlacitko, kdyz chce mluvit, vystat frontu na vraceni drobnych a pak se konecne setkat s dobryma lidma Ladou a Koljou z organizace a jet domu. Jupiiii.

Ted me trapi akorat nutna vymena zarovky a pretrzeny splachovadlo. Jak by bylo krasny nemuset splachovat kyblikem. Ale o tom, mile deti, az priste.